Zavádějící přirovnání

Marek Řezanka

Prý je to stejné jako za Hitlera:

Rakousko zabral, české pohraničí.

Donbas a Luhansk území jsou, která

občanská válka po osm let ničí.

To by měl přiznat každý, kdo dnes křičí,

že referenda tam se málo liší

od plebiscitu Němců k Třetí říši.

Zde velké „ale“ do nebe se tyčí:

To Němci chtěli hubit nás jak myši.

Pro to se mi to přirovnání příčí.

Habartov poznal podpis Lucifera.

Kdo vraždy českých četníků dnes líčí?

Vraždili Němci – temná je to éra.

Na Donbase dnes jděte za rodiči,

beznaděj s nimi dlouhodobá cvičí.

Jejich žal jen tak něco neutiší:

O děti přišli – aniž Západ slyší,

kdo že je vraždil. Prapor Azov syčí.

Fašisté myslí, že jsou rasou vyšší:

Pro to se mi to přirovnání příčí.

Mnichov byl vskutku kapitola šerá:

Západ ho uznal – tato zrada sklíčí.

Z té zrady nic než zločin nevyvěrá.

Do dohod z Minsku Západ šťouchal tyčí.

Tady šlo o mír: Vichr války fičí.

Osm let Rusko nechá plnit číši.

Západ mír nechtěl – z něho zloba čiší.

Stupňoval nátlak – propaganda kvičí.

Spojené státy krví rády píší:

Pro to se mi to přirovnání příčí.

Systém chce šašky. Světce nepovýší.

Kapitál byl tu v jakékoli výši.

Adolf to věděl, když spěl k Peklu s klíči.

Lže se dnes velmi – k míru nepospíší.

Pro to se mi to přirovnání příčí.

Namluveno:

 Nejtragičtější na konfliktu na Ukrajině je z mého hlediska okolnost, že se jeho eskalaci dalo zabránit prosazením, když ne první minské dohody, tak té druhé, z 12. 2. 2015. Její součástí měla být ústavní reforma a některým regionům Luhanska a Doněcka se mělo dostat zvláštního postavení. 

 Je nutno si přiznat, že Západ, tedy hlavně mocenská klika v USA, neměly zájem na prosazení těchto dohod.

 Toto je klíčový bod v polemice s těmi, kdo přirovnávají postup ruského prezidenta V. Putina k Hitlerovi a staví Minské dohody na roveň ostudnému diktátu z Mnichova.

 Jsou zde zásadní rozdíly. Hitler své požadavky záměrně stupňoval s tím, že vedl politiku nesplnitelných nároků.

 Vladimir Putin se naopak se Západem snažil několik let trpělivě jednat. Na rozdíl od konference v Mnichově, kde Západ Hitlerovi odkýval vše, Minské dohody shodil ze stolu zejména Západ.

 Lidé na východě Ukrajiny nadále umírali ve zbytečné a vysilující občanské válce. Jak dlouho by jí Západ přihlížel? Až by se přetavila ve válku proti Rusku? Jeví se to tak.

 Nepřijatelné by mělo být srovnání německých plebiscitů s těmi na Východě Ukrajiny. Z prostého důvodu: Češi ve třicátých letech nevedli proti Němcům na území Československa válku, na rozdíl od počínání Ukrajiny na Donbase proti tamnímu obyvatelstvu.

 Připomeňme si například bitvu o Habartov, kdy nacističtí Němci povraždili české četníky. Je zřejmé, že podstata dění v československém pohraničí ve třicátých letech dvacátého století, a na východě Ukrajiny v současnosti, je zcela jiná. Československo bylo rozbíjeno zevnitř příznivci nacismu. Východ Ukrajiny se brání nedemokratickým režimům na Ukrajině vzešlým z puče v roce 2014.

 „Kvůli flagrantnímu porušování mezinárodního práva a ilegální anexi území Ukrajiny jsem rozhodl o předvolání ruského velvyslance na Ministerstvo zahraničí ČR. Prostřednictvím našeho náměstka Jaroslava Kurfürsta jsme dali ruské straně jasně najevo, že zločinnou agresi a sprostou krádež území nebudeme tolerovat", uvedl český ministr zahraničí, který je znám svou činností ve prospěch potomků příznivců K. Henleina a protičeské politiky. Právě on výrazně podporuje myšlenku, aby „sudetoněmecký“ sněm probíhal na území České republiky. Škoda, že pan ministr nebojuje s vervou, s jakou se ozval proti referendům v občanskou válkou zkoušených regionech, proti naprosto nehorázným požadavkům zájmového sudetoněmeckého spolku. 

 Místo toho v červnu 2019 prohlásil: „Přivítat bývalé obyvatele a jejich potomky v jejich původním domově je krásné gesto. Dá se očekávat, že jak čertíci z krabičky vyskočí různí pseudonárodovci. Jejich nenávistí a poštváváním by se ale organizátoři ani český stát neměli nechat zastrašit.“

 Takže na jednu stranu tento politik s toliko bakalářským titulem volá po revizi výsledků druhé světové války – a jedním dechem neuznává výsledky referend, v nichž drtivá většina lidí dala najevo, že chce konec válečného utrpení?

 Žijeme v divném světě, v němž je pud přežití odsunut stranou – ale nikoli z důvodů humanitárních, ale ryze imperialistických. Otázkou je, jestli jsme schopni se vzbouřit dříve, než bude apokalyptický scénář našeho nebytí naplněn.